Chápu, že sedět na jednom místě a poslouchat ty splývavé projevy není nic zábavného, takže jediné světlo na konci tunelu se zdá být zapnutý „noťásek“nebo kuloární cigaretka. Ovšem když srovnáte zasedání naší sněmovny se sněmovnou Velké Británie, nevěřícně zůstanete stát. Britští poslanci sedí zpříma,notebook jako by nebyl vynalezen a jiskřičky v očích vzbuzují dojem, že jsou opravdu duchem přítomni a zajímá je, co se v danou chvíli řeší. Ale ve Velké Británii to tak chodí už nějaký ten pátek. Anglie, typický příklad demokratického státu, má před námi „menší“, třistaletý náskok. Ale jak dlouho se za tuto výmluvu budeme moci schovávat?
Je pravda, že jediná věc, která mě ve sněmovně pobavila, byl pozměňovací návrh rozpočtu nevýrazné paní poslankyně, na níž byl výrazný pouze sám obsah návrhu, nikoli řeč samotná.
Paní poslankyně si přála (Ježíšek doufám letos nepřijde) převést většinu financí, jež má dostat Ústav pro studium totalitních režimů, a financovat jimi jiné projekty. Svůj příspěvek zakončila pozoruhodnou myšlenkou celý ústav zrušit úplně.
„Čeští politici jsou oproti zahraničním politikům rétoricky nezdatní a nezajímaví,“ říká redaktor O. Kundra, který naši skupinku redaktorů zavedl na místa vyhrazená pro novináře a trpělivě odpovídal na otázky. Překvapilo mě, že jsou politici většinou k novinářům vlídní. Dnes už není problém si s nimi „zaesemeskovat“, možná už i s některými „zafejsbukovat“. Většina si i ráda bez přemáhání popovídá s novinářem v kuloáru, ovšem nedej bože, jestli novinář, který žádá o rozhovor, napsal nehezký článek. To má zkrátka novinář smůlu, politici mají občas i dlouhodobou paměť.
Jak by se dala politická kultura zlepšit?
Máme moc jako voliči tuto skutečnost změnit? Odpověď typu, že je to zbytečné, kolikrát už jsme volili, a nic se nezměnilo, mně nestačí. Nechci být jedna z těch, kteří sedí doma v teple u „Otázek Václava Moravce“ a jenom nadávají.
Když už jsem se dotkla Británie – kolikrát jsme volili my a kolikrát Britové?
A když už se u nás v Česku po volbách zasedne ve vládě a začne se konečně dělat to, co voliči ve volbách upřednostňovali, tak se začíná stávkovat.
Naše vlastní trucovitost nás staví do pozice pingpongového míčku, se kterým si hrají ti, co jsou právě u moci s těmi, kteří tam budou zase příště.