Myslíte si, že musí být šéfredaktor workholik? A jste vy workoholik?
Dneska jsem v redakci od půl šesté, což není každý den. Ale teď, když se blíží finále roku, tak toho začíná být víc.
Do jisté míry asi workholik jsem. Novinařina obecně má nevýhodu, že de facto nikdy nevypnu. I když jsem na dovolené, tak cokoli vidím, začnu si ihned převádět do textu, ať chci nebo ne. Nebo neustále sleduji dění, zajímá mě, jak vypadají tamější noviny a časopisy. Je to prostě taková úchylka, která vede k workoholismu, ale zároveň člověka baví.
Co si máme představit pod pojmem šéfredaktor?
Já jako šéfredaktor s menší redakcí vidím více do všech věcí, a o to je to zajímavější. Za prvé zodpovídám za časopis, a když se objeví nějaká chyba, tak za mnou redaktoři přijdou, abych zjednal nápravu. Za druhé jsem vlastně jakýmsi garantem nezávislosti mezi redakcí a vydavatelstvím. Také vybírám lidi do týmů, šéfy rubrik, své zástupce a nejen skrze ně ovlivňuji obsah časopisu. Většinou si šéfové rubrik vkládají články, jak se jim to líbí, ale já hlídám, aby časopis dával logiku, a jak říkám, „mluvil“. Takže můžu přijít a říct, tohle téma dáme příště, teď by bylo lepší jiné téma. To nejaktivnější, co dělám, je hlídání obsahu, také ale píšu a dělám rozhovory. Jsem vlastně redaktor i editor a zároveň se podílím na marketingové propagaci. Je toho strašně moc, ale zároveň je zajímavé poznávat fungování různých sfér časopisu.
Takže redaktořina se musí brát jako koníček?
Určitě. Když vás nebaví, tak to přestanete dělat hodně rychle. Leze do času a dá se říct, že je to nevděčné zaměstnání – vždycky si někdo bude myslet, že se dá dělat lépe, a vždycky bude někdo nadávat, že nějaká informace chybí. Proto musí být člověk hodně „zakousnutej“, aby to mohl dělat. Když píšete například o politice, čelíte řadě útoků a je to nepříjemné.
Jinak je novinařina hodně zajímavé zaměstnání, pořád píšete o něčem jiném, potkáváte se se zajímavými lidmi nebo se dostáváte do míst, kam byste se nikdy nedostali. Já vždycky říkám, že je to takové dobrodružství.
Už jste nakousl naši další otázku – jak čelíte tlakům veřejnosti?
Není to zase takové drama. Těch tlaků je více, ale nejsilnější je ze strany politiků. Když máte investigativní text, který se týká velkého businessu, okamžitě jsou nastraženi právníci. Jedna z nejnepříjemnějších věcí novináře je, když vás zažalují. Ne ani tak kvůli samotné žalobě, protože třeba víte, že doložíte pravdu, ale jít k soudu není nic příjemného. Stát tam jako svědek je úplně jiná role, a i když jste zvyklý mluvit, tak jste ve stresu, protože vás berou za slovo. Navíc v Česku se žaluje za všechno, množstvím žalob jsme v EU unikátní.
Máte nějakou konkrétní zkušenost s žalobou?
Určitě, byl jsem žalován neonacisty za použití slova neonacisté. Také mě žaloval pan Jansta, což byl šéf právníků, kteří pracovali pro pana Paroubka, za nějaký komentář. V západních zemích se za komentář nikdy nežaluje, ale Česko je Česko. Třetí žalobu soud dokonce zamítl a nezabýval se jí, protože byla naprosto primitivní. Vlastně skoro každý druhý redaktor má nějakou žalobu na krku, tomu se skoro nedá vyhnout.
Jak jste se vlastně do světa redaktořiny dostal? A jak jste se stal následně šéfredaktorem?
Chtěl jsem být redaktorem už od páté třídy, bylo to ještě za komunismu . Když jsem se doma zmínil, že chci dělat novinařinu, rodiče nesouhlasili, protože bych musel lhát. Ale k mému štěstí „praskl“ režim celkem brzo a už s tím problém nebyl. Dokonce se mi splnil sen dělat v Respektu. Ten jsem vždy považoval a považuji za nejlepší novinařinu v Česku. A měl jsem štěstí, když jsem chystal v prváku na žurnalistice nějakou práci, povedlo se mi díky tomu mluvit s tehdejším šéfredaktorem Mlynářem. Nabídl mi tehdy, abych v redakci nějakou dobu „pobyl“. Jsem rád, že jsem zde začínal jako „zelenáč“ a skončil jako šéfredaktor. Vidím v tom výhodu. Beru to s větší pokorou, když vím, jak byly začátky těžké.
Čím vás redaktoři nejvíce vytočí?
Nejhorší je lajdáctví. Čas pracuje proti každému redaktorovi, ale nenaplnění povinnosti je neomluvitelné. Raději má říct dopředu, že není schopný článek napsat, protože tam něco chybí.
Kdyby neexistovala redaktořina, co byste dělal?
Díky rodině mám k divadlu hezký vztah. Můj děda byl Zdeněk Štěpánek, takže Štěpánkovci jsou všichni mými příbuznými, a to mě od této sféry odrazovalo, ale zároveň k ní i přitahovalo. Přemýšlel jsem, že bych zkusil scenáristiku. Asi by mě bavila po mamce režie v divadle.