Reklama
 
Blog | Staň se respektovaným novinářem

Kufry plný něhy si nebalím. Rozhovor s redaktorem časopisu Respekt, Pavlem Turkem

Sympatický mladý muž s úsměvem na rtech, vyzáblou postavou a vlasy a la Jimi Hendrix se blíží k našemu stolu.Je to Pavel Turek, redaktor časopisu specializující se převážně na hudební scénu. „Tak vlítnem na to?“ řekne celý nedočkavý. My s úctou a celí natěšeni souhlasíme. Začíná náš úplně první rozhovor. Jako začínající novináři se bojíme, aby všechno klaplo.

Hledáme si místo, kde bude klid na práci. Po dlouhém obcházení nakonec „zakotvíme“ v malé místnosti s příjemnou červenou pohovkou redakce Respektu. Dříve než se usadíme, jsme panem Turkem vyzváni, abychom mu tykali.Toto vstřícné gesto však bereme s rezervou, neboť je pro nás nezvyk tykat významnějšímu člověku po tak krátké době.

Přichystané otázky máme na kolenou, zapínáme nahrávací zařízení a kapánek nervózní začínáme s naším rozhovorem…

 

Reklama

Hned ze začátku nás samozřejmě zajímá, jak se tento mladý Pražan (vyrůstající ve vesničce na okraji Prahy) dostal až k novinařině. „Je to vlastně jednoduché, protože píši převážně o hudbě a vždycky jsem byl velký hudební fanoušek a do toho obrovský  čtenář. Uvědomil jsem si, jak je časopis schopný uchopit realitu, popisovat ji a komentovat. Toto mi velmi učarovalo, a proto jsem se rozhodl přihlásit se na katedru žurnalistiky v Praze.“

 

V časopise se zabýváte hlavně hudební scénou. Měl jste již od začátku cíl psát převážně o hudbě? „Byl jsem fanatický fanoušek hudby od svých asi jedenácti nebo dvanácti let. První žurnalistika, se kterou jsem se setkal a začal jsem jí vnímat, byla hudební žurnalistika.“

 

Jak vnímáte hudební scénu z pohledu posluchače? Máte nějakého oblíbeného hudebního interpreta nebo styl? „Toho, co se mi líbí, je strašně moc.V hudbě jsem na hodně věcí zvědavý, hlavně na to nové, co v ní vzniká. Jak současní hudebníci reagují nebo se vyjadřují k politickému nebo životnímu tématu. Asi největší část toho, co poslouchám, je kytarová hudba. Mám rád rytmický hlas a texty.“

 

K tomu vede i krásná otázka, zdali jste aktivním hudebníkem? „Ne, nehraji na žádný nástroj a nikdy to nebylo mou ambicí. Více mi jde o to ty jevy popisovat nebo reflektovat slovně.“

 

Jako Ostraváci si nemůžeme odpustit otázku: Co si myslíte o ostravské hudební scéně? „V Ostravě je několik mladých a drzých kapel, které vzešly z kvalitních uměleckých škol, ty považuji za živou krev. V tomhle vidím vitálnost ostravské hudební scény.“

 

A co již dávno známí ostravští umělci jako skupina Kryštof? „Co se týče Kryštofa, mám dojem, že je to takový velký big band, kde se všichni snaží hrát najednou, a to z mého pohledu není úplně ústrojné. Další věc je, že Richard Krajčo zde vytvořil menší slepou linii textařství, kterou můžeme sledovat i na dalších interpretech jako Xindl X nebo Marek Ztracený. Je to v podstatě žonglování s velkými slovy, která má dobře odposlouchaná – podle mého soudu dává bezobsažně do souvislosti plno laciného, libozvučného a nic neříkajícího textu, který spojuje nelogické nápady. Metafory typu: kufry plný něhy, zpívané příjemným hlasem jsou z mého pohledu prázdné.“

 

Pavel Turek s Mikulášem

A co vy a Ostrava? „V Ostravě jsem byl naposledy asi před šesti lety, ale už jen proto, co jsem říkal o mladých talentech, mám Ostravu docela rád – i když to zní divně. Byl jsem dost překvapený, když nevyhrála post Město kultury.“

 

Už víme, co jste vystudoval a co vás táhlo k hudební žurnalistice, ale zajímalo by nás také, jak jste se dostal přímo do Respektu a jaká byla vaše kariéra před ním. „Slovo kariéra je v mém případě dost srandovní. Před Respektem jsem dělal dva a půl roku na serveru Aktuálně, což bylo moje první stálé novinářské zaměstnání. Na střední škole jsem absolvoval stáž v časopisu Reflex. Poté jsem nějaký čas publikoval v časopise Živel, který byl alternativní, zaměřený na minoritní publikum, ale přesto dost svobodný, což mne celá ta léta bavilo. Na základě těchto zkušeností si mne nakonec všimli v Respektu.“

 

Práce novináře určitě není vůbec jednoduchá, jak jsme se konec konců tento týden sami měli možnost přesvědčit. Jak si vybíráte témata? Co vás při jejich výběru inspiruje a ovlivňuje? „Témata vznikají většinou z debat na kulturních poradách. V redakci je velká svoboda a demokracie, přesto si článek musí projít určitým procesem diskuse.“ Takže vy dáte nápad a oni ho pak schválí nebo neschválí? „Schválí není dobré slovo. Buď se na něm shodneme, nebo ne – záleží na síle argumentu a tématu. Přesto si myslím, že to není žádný direktivní příkaz.“

 

Když už jste takový velký fanoušek hudby, navštěvujete koncerty a nějaké hudební akce? „Jednou až dvakrát do týdne. To je průměr.“ A inspirují vás nějak k napsání dalšího článku? „Má účast na koncertech je spíše mapováním terénu. V časopisu jako je Respekt nemá cenu mít recenze koncertů. To, že chodím na koncerty, mne udržuje v kontaktu s mým oborem a mám přehled o tom, co se děje. Vidět kapelu živě, tomu se málo co vyrovná.“

 

Hudba je hodně spojována i s televizí. Co například říkáte na skutečnost, že posty hlavních výherců ve Slavíku jsou neměnné? „Souvisí to s tím, jak konzervativní jsou tady média, publikum a jak se to odráží v tom, že u nás nejsou žádná známá jména. Přiznám se, že mne osobně už to ani tak neštve. Je to lidová anketa a dokážu si představit, jaké věkové složení do ní hlasuje. Je poměrně stará a nového diváka přilákat ani oslovit prostě nemůže – to je jeden z důvodů jejích výsledků. Zdejší scéna dodržuje určitou nostalgii a není postavena na vyhledávání nových jmen a na jejich podpoře.“

 

Nedávno jste se podílel na článku o talentových soutěžích. Jaký názor máte na ně? „Soutěže jsem sledoval i z toho důvodu, že jsem o nich psal. Úroveň licencovaných pořadů je mnohem lepší než nápodoby, jako tomu bylo např. u NovyTalentmánií. Tyhle typy soutěže nejsou o hudbě, ale o televizi, kterou mají zachraňovat.“

 

Myslíte si, že jste hodně vytížen a práce vám zasahuje i do osobního života? „Podle mé ženy ano, ale to je tím, že mne to, co dělám, strašně baví a mám to v hlavě pořád. Čas v redakci a mimo ni se nedá oddělit.“

 

Na posledním článku o talentových soutěžích jste pracoval s jiným redaktorem, jak probíhala spolupráce? „U minulého článku jsem se s tím setkal poprvé, ale ta spolupráce byla velmi harmonická. Oba dva (s Janem Gregorem – pozn.red.) jsme se podíleli na sběru materiálu, takže to prolnutí bylo podle mne velmi organické. I kdyby oba články byly nespojitelné, editor ručí za to, že na konci nepůjde poznat, že se na něm podíleli dva lidé.“

 

Poslední otázku vytáhneme z trošku jiného soudku. Co vy a sport? „Já a sport, to nejde dohromady. Ani nevím, jestli jsem viděl celé fotbalové utkání…“