Konečně jsme se dostali do víru redakce. Výtahem až nahoru a hurá ke stolu. Práce je nad hlavu už od rána, není nad čím přemýšlet, čas se neúprosně žene kupředu a nás čeká ještě porada redaktorů, na kterou jsme tak zvědaví – už jen proto, že zde zkritizujeme časopis Respekt.
12:00, krev se v nás vaří, tak nervózní jsme ještě nebyli. Máme kritizovat časopis s dlouholetou tradicí, máme kritizovat opravdové novináře… my, středoškoláci z Ostravy? Chytli jsme se toho se vší vervou a prali jsme se jako lvi. Redaktoři byli vstřícní, všechno si vyslechli, na něco odpověděli, něco jim asi dlouho nedá spát. Ale zvládli jsme to. Vyčerpáni si jdeme po svém. Porada pokračuje, ale teď už zde pro nás není místo. Tohle už naše „studentské“ uši nesmí slyšet.
Jasný úkol dnešního dne: rozhovor s redaktory či redaktorem, redaktorkou. Po velkém vybírání toho vhodného se nakonec pouštíme do vírů rozhovorů, jako každý správný novinář. Obavy nebyly na místě, ani jeden z nás nemůže stěžovat. Času tady mají všichni málo, přesto jsou nám schopni to málo z něj ještě obětovat…
Po vydařených „prvních novinářských krocích“ jsme pomalu, ale jistě začali pociťovat tlak opravdové práce. Záleží to na nás, za svůj článek máme zodpovědnost a přitom nás večer čeká ještě tolik „dobrodružství“, které nám tento program i Praha samotná nabízejí.
K večeru vycházíme z redakce. Ihned dostáváme „facku“ čerstvého a chladného vzduchu. Zima je tady. Noříme se zpět do studených ulic a tramvají se dostáváme až k Mánesu na výstavu Play. Příjemně strávené dvě „hrací“ hodinky i s večeří jsme zakončili, jak jinak, než během na tramvaj a hledáním metra. Docela úsměvné, ale věřte, že v jeho nekonečných tunelech a chodbách s příliš strmými schody se ještě stále ztrácíme. (Snad to bude ke konci týdne lepší.)
A hurá do divadla. Archa vás vítá. Poslední posilnění kávou, poslední nákup bonbónů a jdeme se usadit. Příjemné prostředí tohoto malého divadélka nás příjemně potěšilo. Jsme zvědaví, co se bude dít. Čtení, psaní, povídání… a zabíjení kapra. I takhle by se dal shrnout náš divadelní večer. Viděli jsme a slyšeli mnoho zajímavého, mimo jiného i Lenku Dusilovou. V závěru jsme se museli hodně přemáhat, abychom se nešli s touto úžasnou zpěvačkou vyfotit …
Mrzneme. Na zastávce je snad „mínus deset stupňů“ a tramvaj se pomalu blíží. Náš den končí. Je pár minut po jedenácté v noci. Vysílení a téměř v polospánku cestujeme tramvají a těšíme se na náš zítřejší vyčerpávající den.